Kámoši xD

Takže tady je jeden výplod :D:D ... jmenuje se to Anďábel :D:D ... možná to nedává smysl, ale když řeknu, že téma bylo Anděl s Ďáblem v těle, třeba to někomu docvakne :D:D:D ...

Tak přeju příjemný počtení :D:D ...

P.s. nevím, jestli to mám říkat... ale... je to z vlastní zkušenosti :D:D:D:D:D jen jsem

„Áďo, přineseš mi prosím oběd?“ Zeptala se mě mamka, když jsem přišel do obýváku. Z jejího rozespalého a zmateného výrazu jsem poznal, že vstávala před pár minutami – stejně jako já.

Dnešní oběd vařil kupodivu otčím, i když si s mámou včera navečer ‚vyhodili z kopýtka‘ a on se kromě své ženy vrátil i s milenkou na jednu noc – kocovinou.

„A mně dones pepsi-colu!“ houkl na mě skoro nepřítomně, zatímco si dlaní kryl obličej před sluncem.

Stočil jsem k němu svůj zrak a pozvedl jedno obočí.

Mamka se soucitně usmála a kývla na mě hlavou.

„Ale my nemáme pepsi-colu.“ Argumentoval jsem.

„Tak běž koupit…“ odsekl mi.

Máma se začetla do časopisu, co ležel na stole, já jsem se s obrovským výdechem zvedl ze sedačky, na které jsme všichni tři seděli, a odpochodoval jsem do kuchyně.

Babička stála u dřezu a umývala nádobí. Z odkapávače jsem jí sebral jeden talíř a ona na mě vytřeštila oči.

„To máš zase hlad?!“ Zeptala se nevěřícně.

„Ale ne,“ usmál jsem se, „To je pro mamku!“

Babička zakývala hlavou a já jsem na talíř naložil pořádnou porci bramborové kaše a plátek rybího filé.

Poté jsem nechal oběd obědem, otevřel jsem ledničku a dlouze si prohlížel její obsah.

„Salát je tady!“ řekla babička a ukázala na obrovskou mísu na lince.

„Ale ten nehledám. Dušan chtěl pepsi-colu…“ vysvětlil jsem.

Maminka mé maminky se ke mně pomalu přikradla a přes – spíš teda pod ramenem, protože je o hlavu a půl menší než já –  nahlédla do lednice.

„Ale vždyť tady není pepsi-cola!“

Po krátké odmlce jsme se na sebe podívali a já jsem nahodil tzv. americký úsměv.

Z chladničky jsem pomalu vytáhl láhev slivovice a sójové omáčky.

Babička vůbec nechápala, co mám v úmyslu.

Když ale viděla, jak se pořád s tím samým přiblblým úsměvem šourám k vodovodnímu kohoutku se sklenicí v ruce, asi jí došlo, oč běží, a začala se smát.

Zatímco se sklenice plnila vodou, kroutil jsem se u dřezu do rytmu jedné písničky a babička mi přinášela blíž potřebné ingredience.

Čistou vodu z vodovodu jsme poté namixovali řádnou dávkou slivovice a pro zbarvení a lepší chuť zakápli sójovou omáčkou.

Když bylo dílo hotovo, přičichl jsem k němu. Oběd se ve mně div nezbláznil.

Se smíchem jsem hmátl ještě po lahvi malinového sirupu.

„Aby to neměl tak hořký!“ vyprskl jsem smíchy ještě víc a babička udělala to samé.

Do jedné ruky jsem vzal talíř s obědem pro mámu a tou druhou jsem s největší opatrností uchopil domácí pepsi-colu.

Jakmile jsem objednávku položil ‚zákazníkům‘ na stůl, popřál jsem jim dobrou chuť a běžel jsem se chovat na chodbu.

Máma ochutnala rybí filé a pochválila otčímovi výsledek jeho snažení.

Ten se skromně usmál a pozvedl na znamení díků sklenici s nápojem.

Ve vteřině můj smích překryl strašný řev, podobný tomu z džungle. Utekl jsem z chodby do koupelny a zamkl za sebou dveře.

„I mistr tesař se někdy utne…“ pomyslel jsem si, stále s úsměvem na tváři, a podupával si do rytmu pravidelných úderů na dveře.